Moje překlady: Langston Hughes, "The Weary Blues" (1926)

Spousta studentů literatury se bojí poezie. A já nejsem výjimka!

Poezie se mi samozřejmě líbí, ale nejsem si jistá, jestli poznám, která báseň je jen průměrně dobrá a která je nadprůměrně dobrá. Tu špatnou naštěstí (asi?!) poznám.
Pokud jde o překlady, tak sama pro sebe jsem poezii nikdy nepřekládala, pouze jako domácí úkol pro překladatelský seminář na katedře anglistiky a amerikanistiky na UPOL. To celkem činí překlad asi 5 básní. Kupodivu jsem u jedné z nich zjistila, že mě to docela baví. Jinak v tom nemám žádné ambice. Kdybych měla, přišlo by mi to poněkud drzé a troufalé.


O to víc pro mě bylo překvapení (nebo spíše šok), když se můj překlad jedné básně (tedy domácího úkolu) docela líbil prof. Jařabovi, který seminář vedl. Tomu se říká štěstí začátečníka. 
Přidávám sem tedy jeden ze svých prvních (a asi i posledních) překladů poezie. Je to "The Weary Blues" od afroamerického básníka Langstona Hughse. 



Tklivé blues

Hlubiny tónů píseň odkrývá,
první, druhá, rytmem se kolébá,
Černoch, co nám ji hrál.
Tam na Lenox Avenue noc předešlou,
kde světla lamp slábnou, blednou, chřadnou
hudbou svou unášen,
hudbou svou unášen
na tklivých vlnách svého blues.
Chór kláves pěje, jak on zavelí,
a piano pláče nápěvem teskným.
Ó blues!
Pohupoval se na té židli vratké
a hrál smutně jako dítě hudby pošetilé.
Sladké blues!
Co prýští z duše černé.
Ó blues!
Hlas hluboký zpívá s chmurným podkresem,
černochův hlas, kláves pláč – zní dvojhlasem:
Na světě já nemám nikoho,
nikoho, jen sám sebe mám.
Smutek z tváře odložím
a pak své smutky k ledu dám.
Klap, klap, klap – patou o podlahu.
Kadenci zahrál a zpíval znovu:
Já mám svý tklivý blues
a něco mi uniká.
Mám svý tklivý blues
a něco mi uniká,
Radši bych nedejchal.
Jeho píseň nocí se linula,
hvězdy vyšly, luna připlula
Píseň ztichla a zpěvák šel už spát,
tklivé blues v hlavě slyšel stále hrát.

Spal, jako by už nikdy neměl vstát.


The Weary Blues

Droning a drowsy syncopated tune,
Rocking back and forth to a mellow croon,
     I heard a Negro play.
Down on Lenox Avenue the other night
By the pale dull pallor of an old gas light
     He did a lazy sway . . .
     He did a lazy sway . . .
To the tune o’ those Weary Blues.
With his ebony hands on each ivory key
He made that poor piano moan with melody.
     O Blues!
Swaying to and fro on his rickety stool
He played that sad raggy tune like a musical fool.
     Sweet Blues!
Coming from a black man’s soul.
     O Blues!
In a deep song voice with a melancholy tone
I heard that Negro sing, that old piano moan—
     “Ain’t got nobody in all this world,
       Ain’t got nobody but ma self.
       I’s gwine to quit ma frownin’
       And put ma troubles on the shelf.”

Thump, thump, thump, went his foot on the floor.
He played a few chords then he sang some more—
     “I got the Weary Blues
       And I can’t be satisfied.
       Got the Weary Blues
       And can’t be satisfied—
       I ain’t happy no mo’
       And I wish that I had died.”
And far into the night he crooned that tune.
The stars went out and so did the moon.
The singer stopped playing and went to bed
While the Weary Blues echoed through his head.
He slept like a rock or a man that’s dead.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

"S pozdravem" - s čárkou, nebo bez?

Typ vs. tip - kdy použít které?

Nejodpornější slova používaná v současné češtině